Druhé festivalové ráno znovu přispěchalo až nečekaně brzy se sluncem v patách, nicméně žádné průvodní hrátky se tentokráte nekonaly, a tak nebylo nic, co by člověka nutilo procitat. Na světlo boží jsem se proto dostal až s úderem otevírání areálu (9.30 hod.) a první, co jsem spatřil, byla úhledná hromádka plastového odpadu, kterou tady po sobě zanechal starší manželský pár, brzy ráno vyklidivší pozice. Skutečně ukázkový příklad národní uvědomělosti a slušnosti, v jehož světle stížnosti zrovna téhle dvojice na nedostatek toaletních budek poněkud blednou.

Následovalo fyzické nastartování, po jehož úspěšném zakončení jsem vyrazil na GS posnídat sušickou MORTIFILII. Kopáky přebustrovaná hrůza, která se linula z reprobeden, mě ovšem nemile vystrašila (zejména s ohledem na očekávané večerní vystoupení VADER na stejném místě) a poprvé za celý víkend jsem se musel pozastavit nad pokleskem úrovně zvuku. Ten nicméně nevzal konce ani u maskovaných predátorů DYMYTRY, kterým podobně zkazil jinak zcela efektní a efektivní představení, jemuž už tradičně vévodil otvírák „Captain Heroin“ či tutovka „Seš mrtvej!“. Situaci tak vyřešil přesun před PSS, kde nastupovala asi největší neznámá festivalu, chorvatští RISING DREAM. Přes nedůvěru vzbuzující název kapely jsem však doufal v příjemné festivalové překvápko, bez nějž by tak nějak ty tři hudbou pohlcené dny neměly úplně definitivní lesk a šmrnc. A povedlo se. Chorvati nejenže byli pro našince metalovou exotikou, ale navíc hráli pěkně od podlahy, zkušeně a nechyběla jim ani „přidaná hodnota“, oprávněně navyšující hladinu posluchačova adrenalinu. A nešlo ani tak o orientaci na folklór země původu (i když i ten by se našel), jako spíš o to, že šestice muzikantů velmi odlehčeně křížila heavy – power metal s určitými corovými prvky (dejme tomu řevu a kytarového nátlaku), takže výsledek, obohacený o vynalézavé klávesy a zvláštní odstín vokálu, byl opravdu velmi vděčně poslouchatelný. Tady se festivalová produkce bez debat strefila do černého.

V tomto rozpoložení a zároveň se strachem ze zvuku na GS, číhajícím zákeřně kdesi na pokraji podvědomí, jsem oželel ochutnávku TISÍC LET OD RÁJE a vsadil na jistotu a další v pořadí v jednom, totiž MERLIN na čele s energicky neuvěřitelně nabuzeným Danem Horynou. Jejich set krom vlastních největších fláků, korunovaných nesmrtelnou „Nevadou“, nabídl už podruhé ten víkend VITACIT („Noční město“), a nadto i vrcholný tělocvik v podání hlavního „šoumena“, který skutečně lítal od jednoho konce k druhému, lezl po konstrukcích a ještě si k tomu všemu nezapomínal permanentně zapalovat.

Následující a předem avizovaní němečtí DEJA-VU nedorazili, a tak na jejich místo zaskočila kapela s neuvěřitelně „agrárním“ podáním, a to jak hudebním (myšlen vpodstatě prostý český bigbít), tak také textovým, z níž se nakonec vyklubal DOKTOR TRICERATOPS. Neuvěřitelný kotrmelec, který tahle druhdy slavná ostře metalová smečka (zejména s Fannym Stehlíkem za mikrofonem, na nahrávkách „Welcome To The World Of ... Doktor Triceratops“ (1989) a „A Visit To Rat´s Brain“ (1991)) prodělala, se v mých očí dá srovnat s poctivým nožem v zádech a myslím si, že by nebylo vůbec od věci, kdyby pětice muzikantů přenechala tohle slavné jméno české metalové historie dějinám a zkusila si na chléb náš vezdejší vydělat pod nějakým osobitějším názvem (s tím, že FLUSSOR už je taky obsazený, ehm). Po třech skladbách proto mizím pod GS, kde to před cca. pouhými dvěma desítkami přihlížejících rozbalují slovenští metal – coristi RUMBURAX. Krom krapítek srandovního názvu však kapela nabízí velmi intenzivní a procítěný výkon, takže setrvávám déle, než bych sám původně čekal, a zároveň s povděkem kvituji výraznou změnu kvality ozvučení.

Naproti to mezitím všechno rozhoupali a rozhýbali HARLEJ (odtud ona prázdnota pod GS), u nichž mi ale stačí všemu zpovzdálí naslouchat a rozhodně se v žádném případě do věci nevkládat. Tedy krom čestné výjimky „Pověste ho vejš“, ale na ní je samozřejmě důležitější originální původ než momentální provedení, byť sebepřesvědčivěji znějící. Štafetový kolík přebírá CITRON, v němž ke svému údivu nevidím Radima Pařízka za bicími, a předvádí ukázkové „vzpomínky dávné“ a k nim i jednu zbrusu novou skladbu (budeme-li počítat výběr „Síla návratů“, pak po osmi létech půstu, jinak však až po předlouhých sedmnácti od „Sexbomb“). Nic víc, nic míň s tím, že „Hon na bluda“ v podání Stanislava Hranického je opravdu nešťastný nápad.

Pokud by se na Basinfire Festu vyhlašovala nějaká soutěž o nejčastěji se vyskytující tričko, pak by ji tentokráte vyhráli DEBUSTROL. Jejich „Rwanda“ s motivem dvojitého „W“, složeného ze dvou useknutých rukou, byla k vidění na každém kroku, a když se to všechno slezlo chvíli před půl sedmou kvečeru pod GS, vypadalo to na pořádný masakr nejen motorovou pilou. Ten vzápětí přišel a s ním i první opravdový „Circle Pit“ (dětské bahenní zápasy před sobotními RYBIČKAMI 48 tam skutečně nepočítám), jenž oslavil nejen klasický téměř hodinový koncertní repertoár, ale i horké novinky „Rwanda“ a „Peklo takhle zní“ (škoda, že nebyla i „Vůdce je vůl“). Jedna nit zkrátka nezůstala suchá, stejně jako mnohé oko, zejména rodičovské. K tomu malou odbočku – nemohl jsem si totiž nevšimnout jedné maminky a tatínka, houpajících v rytmu drsného debustrolovského thrashe svého silně nezletilého potomka na ramenou. Že jim to nepřijde tak trochu mládeži nepřístupné, říkal jsem si, ale rodiče si dál dupali do rytmu a dítko s otevřenou pusou zíralo na pódium. Pak jsem jim přestal věnovat pozornost a rozhlédl jsem se po nich, až když přišla „Yugoslavia“ a její všezaklínající refrén „Zabij mámu, zabij tátu …“. To byl najednou úprk, to bych vám přál vidět i s těmi rázem znechucenými výrazy ve tvářích.

Pak už jsem si (při vší uctivosti) jen krátil čekání u death metalových F.O.B. (jejichž zpěvák se mi zdál až nezdravě posílený alkoholem, soudě dle velmi obehraných a laciných průpovídek mezi jednotlivými skladbami) a velkou pozornost strhujících ŠKWOR (ti na mě naopak působili poměrně přirozeně a pohodově), abych se kolem deváté večerní konečně dočkal. Znovuobrození (pokolikáté už) VADER slibovali hodně šťavnatý zážitek, zvláště pokud by to zvukově dopadlo na jedničku a hrálo se i ze stále ještě aktuálního řadového alba „Impressions In Blood“. V prvním případě to dopadlo dobře, v tom druhém už ne tak docela, protože ze zmíněné již tři roky staré nahrávky zazněla pouze úvodní „ShadowFear“, jíž byl časově nejbližší dvojitý závěrečný přídavek „This Is The War“ a „Lead Us!!!“. Jinak ovšem po letech soukromého půstu koncertního provedení Poláků naprostá spokojenost, jenom podtržená pamlsky jako „Dark Age“, „The Crucified Ones“, „Silent Empire“, „Black To The Blind“ či „Epitaph“.

A dál? Dál už nic. Ani Dan Bárta s výjimečně oživenou ALICÍ nebyl subjektivně takovým lákadlem, abych ještě odkládal definitivní zvednutí festivalové kotvy. Celkové dojmy jsem si nicméně odnesl převážně pozitivní, takže platí, co jsem v těchto místech napsal předloni: za rok nashle!